Věřím, že všechny naše pocity jsou normální. Normální ve smyslu, že odpovídají tomu, jakým traumatem jsme si v životě prošli. Problematické na tom však může být, že si takové trauma nepamatujeme, pokud se jedná o trauma z raného dětství, z porodu nebo z dělohy (např. nechtěné těhotenství, potrat předchozího sourozence, pokus o potrat, ztráta dvojčete v děloze, vyvolávaný porod, další zásahy u porodu, trauma matky v tomto období).
Těmto zraněním, tak jako každým jiným, odpovídají obranné mechanismy/strategie přežití – způsoby, které jsme si na základě prvotního traumatu – prvotní zkušenosti osvojili a jakými se vypořádáváme s tím, když se opět ocitneme v situaci, která nám prvotní zranění připomínají. Obranné mechanismy, které používáme, abychom už nikdy nebyli vystaveni bolesti z nám známého zranění. Z velké části práce na sobě spočívá právě v uvědomění si těchto obranných mechanismů, které v běžném životě používáme, a hledání nových způsobů, jakými můžeme situace řešit. Zejména těch, které nám již neslouží. Těch, které nám brání žít a navazovat vztahy.
Druh zranění a tomu odpovídající pocity a strategie přežití
Podle vývojové fáze jedince, ve které se trauma stalo, lze rozlišovat několik typů zranění. Dnes zmíním odmítnutí, opuštění a ponížení. Nutno dodat, že všichni máme zkušenost se všemi těmito traumaty, nicméně některé obranné mechanismy u nás převažují.
Odmítnutí
Pocit, že nejsem vítaný, že obtěžuji, že jsem břemeno. Strach z nových míst a z lidí. Snaha se všem zavděčit. „Hraji divadlo“ pro ostatní, ale nikdo mě ve skutečnosti nezná.
Opuštění
Pocit, že nejsem dost dobrý, že nevyhovuji. Přehnaný strach z toho, že mě blízká osoba opustí. Dělám všechno proto, aby mě neopustila. To se projevuje zejména tím, že mám problémy se vymezit, přebírám na sebe vinu, ponižuji se, mám pocity neschopnosti.
Ponížení
Naopak člověk, který byl jako dítě ponižován, se zařekne, že už se nikomu neodevzdá. Abych už nikdy nebyl ponížen, povýším se nad ostatní. Hlavně mít situaci pod kontrolou, aby někdo nade mnou nezneužil svou moc.
A proč nás druzí soudí za to, jací jsme?
Člověk, který u sebe nepřijal svá zranění, není je schopen přijmout ani u druhého.
Člověk, který má zranění v jiné fázi vývoje, než mám já, bude mít úplně jiné vnímání světa, a nebude chápat to, co prožívám.
A jsou tedy moje pocity normální?
Ano, věřím, že všechny naše pocity a obranné mechanismy jsou normální vzhledem ke své příčině – prvotnímu traumatu. Nicméně, problémem je, že v současném životě nás naše strategie přežití chrání, i přesto, že nám již nebezpečí z odmítnutí, opuštění nebo ponížení nehrozí a naše reakce jsou vzhledem k nezpracovanému traumatu přehnané a nepochopitelné pro naše okolí a tak vytvářejí problémy v našich vztazích, zejména s našimi nejbližšími.