Můj příběh

Jsem přeživší děložní DVOJČE. Bohužel jsem to ani já, ani moje mamka nevěděly. Ultrazvuky se nepoužívaly a mamka v těhotenství nekrvácela. Nicméně měla SYNDROM MIZEJÍCÍHO DVOJČETE, jako každá desátá těhotná žena (někde se uvádí, že i každá osmá).

Celý svůj život jsem žila s nepochopitelnými POCITY UTRPENÍ – truchlení, zoufalství, osamělosti, neexistence smyslu života, opuštěnosti, nulové sebehodnoty a sebeponižování se ve vztazích. Potřebovala jsem, aby tam pro mě maminka byla. Ale když to nevěděla, žily jsme ve vzájemném nepochopení a odcizení.

Ve svých necelých 35 letech se s tím, že jsem dvojče, ztotožňuji. Přijímám tuto identitu a z mého celoživotního utrpení – někdy jsem měla pocit, že i „prokletí“- se stává DAR. Cítím vděčnost.

Mám pocit, že všechno, co jsem hledala, nyní MÁM. Už nemám potřebu zaplňovat tu DÍRU kompulzivním nakupováním, alkoholem, intenzivními náhodnými intimními vztahy a žebráním o lásku.

Už nechci jen přežívat a čím více se jako dvojče přijímám, tím více jsem schopná ŽÍT. Můj život dostal SMYSL, po kterém jsem celou dobu toužila. Cítím DOMOV.

Kvůli tomu, že moje dvojčátko v děloze umřelo, jsem si nevědomě nesla břemeno, které mě drželo v prenatální minulosti. Byla jsem tam zaseknutá. Ale i díky tomu jsem si zachovala určité KVALITY, které jsem přestala odmítat a bát se jich. Jedná se o otevřenost, zranitelnost, hypersensitivitu, vnímání energií a napojení se na druhé. Cítím, jak se druzí v mé přítomnosti cítí, a díky tomu Vám teď mohu pomáhat.

Když jsem dokázala své trauma díky práci s tělem zpracovat já a vymanit se ze spárů celoživotního dramatu a totální rezignace, DOKÁŽETE TO I VY!

ŽÍT S RADOSTÍ SVŮJ ŽIVOT!