Syndrom mizejícího dvojčete: Vztahy aneb hledání toho, co bylo

Přeživší děložní dvojče tráví celý svůj život tím, že něco hledá, ale neví co. Každý nový vztah přináší iluzi naplnění, ale ten základní strach z opuštění se brzy projeví. Ten strach je tak intenzivní, že děložní dvojče je obvykle ten/ta, kdo první opouští toho druhého. Takže má tendenci procházet řadou vztahů, je stále osamělejší a osamělejší a vždy hledá toho „zvláštního“ někoho, kterého nikdy v současnosti nenajde jednoduše proto, že patří do minulosti. I když je děložní dvojče svému partnerovi oddáno, může bloudit ve svém srdci a neustále pochybovat o správnosti svého rozhodnutí a přemýšlet, jestli by jinde našlo větší štěstí.

Obecně se tedy jedná o složitost vztahů, které jsou v pozadí ovlivněny lidmi z dřívějších fází života, zde mizejícím dvojčetem. Zvláště pro přeživší dvojče se jedná o vztah ve stínech se ztraceným dvojčetem, které je klíčový faktor, který ovlivňuje současné vztahy.

Ti, co jsou děložní dvojčata kdysi zažili vztah na nejvyšší úrovni (nejlepší dosažitelný nebo představitelný svého druhu). Začalo to početím a skončilo to předtím, než sotva začal. Bylo to jako kdyby dvojčata při početí uzavřeli sňatek a před porodem se rozvedli. Takže dvojče bez dvojčete bloudí životem a stále hledá to, co kdysi poznalo. Žádný jiný vztah, ani ten s matkou, nemůže mít přednost před tím prvotním spojením, dokud tato dřívější vazba není uznána.

TEN „PRAVÝ“ / TA „PRAVÁ“

Život dvojčete bez dvojčete lze často charakterizovat nekonečným hledáním té pravé osoby. Přeživší dvojčata mohou být nevyléčitelní romantici, kteří jsou často závislí na zamilovanosti. Tolik z nich si nese hluboce zakořeněnou víru, že někde tam venku je ta dokonalá polovička, se kterou se mohou cítit naprosto celiství a úplně doma. Všechny tyto vztahy obvykle začínají se zahlcující přitažlivostí, ale končí frustrací a zklamáním. Děložní dvojčata mohou být docela spoluzávislá, kdy nemohou být ani od sebe ani společně, což je přesný odraz dřívějšího vztahu dvojčat. Protože mají tendenci se hledat navzájem a cítí takové propojení duší, je pro děložní dvojčata docela obvyklé, že si vezmou jiné děložní dvojče, jehož podvědomá zkušenost byla tak podobná. Děložní dvojče stále tam venku někoho nebo něco hledá, což lze ale objevit pouze uvnitř sebe sama.

ROMANTICKÁ POSEDLOST

Sandra se identifikovala jako děložní dvojče, které ztratilo dvojče – chlapečka. V současnosti měla vztah s mužem, kterého pociťovala jako spřízněnou duši (duši dvojčete). Byla to ale jednostranná záležitost, ten muž nebyl ani dostupný, ani neměl moc zájem. Přesto se držela naděje, že se to vše jednoho dne změní. Dostala radu, že v této „spřízněné duši“ vidí odraz svého ztraceného bratra a že když si zpracuje ten zamotaný vztah mezi ní a dvojčetem, toto namáhavé poblouznění (zamilovanost) se výrazně sníží a bude ho vidět jasněji, takového, jaký ve skutečnosti je. O několik týdnů později se vrátila a bylo jasné, že se jí nepodařilo tuto radu vyslyšet, ale namísto toho si vybrala pouze to, co slyšet chtěla. To, co slyšela bylo, že tento muž je její znovuzrozené dvojče a kdyby se osvobodila od toho zamotání se, pak by mohli být spolu. Její zamilovanost se stala posedlostí a rychle klesala do hluboké iluze. V této fázi již trpěla dostatečně tak, aby mohla vidět pravdu, a tak byla připravená zpřetrhat vazby, které ji svazovali jak s toužebným milencem, tak i s děložním dvojčetem.

STRACH ZE ZÁVAZKU

Děložní dvojčata mají problém vytvořit hlubší závazky ve vztazích. Ve světle toho, co se odehrálo v děloze, se není čemu divit. Ten prvotní vztah v děloze se přerušil, a tak znovu opravdu milovat a být zraněn by otevřelo to staré zranění. Mnoho přeživších dvojčat bude chtít učinit závazek, ale zpanikaří předtím, než to potvrdí (formálně schválí). Příkladem jsou svatby, které jsou zrušeny na poslední chvíli bez jakéhokoliv důvodu kromě tohoto strachu. Děložní dvojčata často cítí, že dokonce i když ve své mysli učiní celoživotní závazek jako je manželství, zanechají si únikovou cestu v jejich srdcích. Intenzita následných zamilovaností je pak doslova smete, způsobí, že hodí opatrnost do větru, a dělají nerozumné volby, kterých později vážně litují. Osoba, která je s děložním dvojčetem v manželství, má často zásadní pocit, že tam je ještě někdo, dokonce i když tomu nic objektivně nenasvědčuje, žádný důkaz, který by tento pocit podpořil. To je však podvědomá realita, někdo tam je! Partner je vždy v konkurenci s druhým dvojčetem a tady není žádná soutěž, protože to ztracené dvojče vždy vyhraje. To vše bude probíhat, dokud nedojde k uvědomění si dynamiky nevědomí a pak teprve bude možné stvrdit ostatní závazky.

CO S TÍM?

Jak už je uvedeno výše, je třeba si uvědomit a pochopit vztah, který ke svému ztracenému dvojčeti máte, tzn. pochopit a zpracovat emoce s tím spojené.

Ostatně ta obrovská přitažlivost k nefunkčním partnerům dává logiku, protože oni/y nám jen zrcadlí naše hluboké zranění s dvojčetem spojené – podobné se přitahuje.

Je to jako byste v tom druhém chtěli zachránit sami sebe. Chcete tam pro něj být, protože sami jste potřebovali, aby tam pro Vás někdo byl, když Vás dvojče opustilo. Jenže takový partner bude mít také spoustu problémů sám se sebou a bude Vás vtahovat do jeho obranných strategií a her, z čehož pak vznikají dramata.

Dokud si vztah se svým dvojčetem nepoléčíte, neošetříte si zranění , která s tím souvisí, nemůžete navázat opravdový partnerský vztah, s někým, kdo nebude jen odleskem Vašeho vztahu s dvojčátkem – odleskem ráje, který jste společně v děloze prožívali.

Části textu jsou přeloženy a upraveny z knihy The Twinless Self: Understanding the loss of a wombtwin, identification of symptoms, healing and integration – a comprehensive guide, ancestral implecations (Fr. Jim Cogley, 2018).

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *