Tvoje pocity jsou normální

Věřím, že všechny naše pocity jsou normální. Normální ve smyslu, že odpovídají tomu, jakým traumatem jsme si v životě prošli. Problematické na tom však může být, že si takové trauma nepamatujeme, pokud se jedná o trauma z raného dětství, z porodu nebo z dělohy (např. nechtěné těhotenství, potrat předchozího sourozence, pokus o potrat, ztráta dvojčete v děloze, vyvolávaný porod, další zásahy u porodu, trauma matky v tomto období).

Těmto zraněním, tak jako každým jiným, odpovídají obranné mechanismy/strategie přežití – způsoby, které jsme si na základě prvotního traumatu – prvotní zkušenosti osvojili a jakými se vypořádáváme s tím, když se opět ocitneme v situaci, která nám prvotní zranění připomínají. Obranné mechanismy, které používáme, abychom už nikdy nebyli vystaveni bolesti z nám známého zranění. Z velké části práce na sobě spočívá právě v uvědomění si těchto obranných mechanismů, které v běžném životě používáme, a hledání nových způsobů, jakými můžeme situace řešit. Zejména těch, které nám již neslouží. Těch, které nám brání žít a navazovat vztahy.

Druh zranění a tomu odpovídající pocity a strategie přežití

Podle vývojové fáze jedince, ve které se trauma stalo, lze rozlišovat několik typů zranění. Dnes zmíním odmítnutí, opuštění a ponížení. Nutno dodat, že všichni máme zkušenost se všemi těmito traumaty, nicméně některé obranné mechanismy u nás převažují.

Odmítnutí

Pocit, že nejsem vítaný, že obtěžuji, že jsem břemeno. Strach z nových míst a z lidí. Snaha se všem zavděčit. „Hraji divadlo“ pro ostatní, ale nikdo mě ve skutečnosti nezná.

Opuštění

Pocit, že nejsem dost dobrý, že nevyhovuji. Přehnaný strach z toho, že mě blízká osoba opustí. Dělám všechno proto, aby mě neopustila. To se projevuje zejména tím, že mám problémy se vymezit, přebírám na sebe vinu, ponižuji se, mám pocity neschopnosti.

Ponížení

Naopak člověk, který byl jako dítě ponižován, se zařekne, že už se nikomu neodevzdá. Abych už nikdy nebyl ponížen, povýším se nad ostatní. Hlavně mít situaci pod kontrolou, aby někdo nade mnou nezneužil svou moc.

A proč nás druzí soudí za to, jací jsme?

Člověk, který u sebe nepřijal svá zranění, není je schopen přijmout ani u druhého.

Člověk, který má zranění v jiné fázi vývoje, než mám já, bude mít úplně jiné vnímání světa, a nebude chápat to, co prožívám.

A jsou tedy moje pocity normální?

Ano, věřím, že všechny naše pocity a obranné mechanismy jsou normální vzhledem ke své příčině – prvotnímu traumatu. Nicméně, problémem je, že v současném životě nás naše strategie přežití chrání, i přesto, že nám již nebezpečí z odmítnutí, opuštění nebo ponížení nehrozí a naše reakce jsou vzhledem k nezpracovanému traumatu přehnané a nepochopitelné pro naše okolí a tak vytvářejí problémy v našich vztazích, zejména s našimi nejbližšími.

Listopad 2021 online konference „Ztráta dvojčete jako síla“

Zdravím všechna dvojčátka a zájemce o problematiku dvojčátek z dělohy (syndrom mizejícího dvojčete), v průběhu listopadu proběhne mezinárodní online konference organizovaná nizozemskou nadací Foundation Alone Born Gemini Netherlands.

Po čtyři týdny bude každý pracovní den večer probíhat program v angličtině, jehož se budou účastnit nejen děložní dvojčata se svými příběhy, ale také odborníci, kteří se tímto traumatem zabývají. Na programu je například toto trauma z hlediska truchlení nebo teorie citové vazby a mnoho dalších témat. Vystoupí také syn Althei Hayton, která byla jednou z psychoterapeutek – průkopnic v rámci osvěty o tomto prenatálním traumatu.

Já se na Vás budu těšit se svým příspěvkem ve středu 3. listopadu od 20:00.

Vstupenky a více informací naleznete na stránkách nadace:

https://en.stichtingatn.com/congres2021

Vždyť ses mohla bránit!

Člověk, který má za sebou trauma, a nemusí to být znásilnění nebo přepadení, toho není schopen. Trauma je cokoliv, co nás zahltí, a my nejsme schopni reagovat. A jako děti nejsme připraveni na spoustu situací.

V děloze se neumíme bránit tomu, když:

  • jsme nechtění,
  • maminka zvažuje potrat,
  • maminka prožívá těžkou životní situaci,
  • je v dlouhodobém stresu a další.

Jako děti nejsme připraveni na to, když

  • se náš rodič sám chová jako dítě,
  • když nás rodič emocionálně zneužívá,
  • když nás rodič sexuálně zneužívá,
  • když rodič pije,
  • když není konsistentní, nebo
  • když nás rodič jakkoliv nadmíru využívá (vidí své, nikoliv potřeby dítěte).

Co to je trauma?

Trauma je přirozená reakce na zahlcení – ohrožující situaci.

V tu chvíli náš neokortex – lidský mozek (část mozku, která myslí) přestává fungovat a existují pouze tři možné reakce:

😡🤜 útok,

🏃💨 útěk nebo

🥶🧊 zamrznutí.

To reaguje náš plazí mozek (nejstarší část mozku), který má na starost instinkty. Tento mozek máme společný se zvířaty.

Trauma v běžném životě

Znáte to, když někdo udělá něco, co se Vám nelíbí a Vy v daném okamžiku nejste schopni reakce? A pak se Vám situace přehrává znovu a znovu a Vy si říkáte:

  • Sakra, mohl/a jsem mu říct tohle a tohle.
  • Proč nejsem v tu chvíli schopen/a reagovat?
  • Říct ten a ten argument?
Práce s traumatem

Odpověď zní:

Nemohl/a, protože se Vám v důsledku dřívějšího trauma vypnul “myslící mozek” a jednáte zcela instinktivně v reakci na spouštěč, který Vám trauma připomenul – zamrznete, utečete nebo jednáte přehnaně – namísto toho, abyste s klidným hlasem řekli:

  • Nelíbí se mi to, co jsi právě udělal.
  • Nelíbí se mi to, co jsi právě řekl.
  • Nesouhlasím s Tebou, vidím to jinak.

Tohle je trauma a je třeba s ním pracovat vzhledem k tomu, že se jedná o instinktivní reakce, přes tělo a se zaměřením na zdroje. Tak, aby traumatizovaná osoba získala svou sílu zpět.

Syndrom mizejícího dvojčete: Vztahy aneb hledání toho, co bylo

Přeživší děložní dvojče tráví celý svůj život tím, že něco hledá, ale neví co. Každý nový vztah přináší iluzi naplnění, ale ten základní strach z opuštění se brzy projeví. Ten strach je tak intenzivní, že děložní dvojče je obvykle ten/ta, kdo první opouští toho druhého. Takže má tendenci procházet řadou vztahů, je stále osamělejší a osamělejší a vždy hledá toho „zvláštního“ někoho, kterého nikdy v současnosti nenajde jednoduše proto, že patří do minulosti. I když je děložní dvojče svému partnerovi oddáno, může bloudit ve svém srdci a neustále pochybovat o správnosti svého rozhodnutí a přemýšlet, jestli by jinde našlo větší štěstí.

Obecně se tedy jedná o složitost vztahů, které jsou v pozadí ovlivněny lidmi z dřívějších fází života, zde mizejícím dvojčetem. Zvláště pro přeživší dvojče se jedná o vztah ve stínech se ztraceným dvojčetem, které je klíčový faktor, který ovlivňuje současné vztahy.

Ti, co jsou děložní dvojčata kdysi zažili vztah na nejvyšší úrovni (nejlepší dosažitelný nebo představitelný svého druhu). Začalo to početím a skončilo to předtím, než sotva začal. Bylo to jako kdyby dvojčata při početí uzavřeli sňatek a před porodem se rozvedli. Takže dvojče bez dvojčete bloudí životem a stále hledá to, co kdysi poznalo. Žádný jiný vztah, ani ten s matkou, nemůže mít přednost před tím prvotním spojením, dokud tato dřívější vazba není uznána.

TEN „PRAVÝ“ / TA „PRAVÁ“

Život dvojčete bez dvojčete lze často charakterizovat nekonečným hledáním té pravé osoby. Přeživší dvojčata mohou být nevyléčitelní romantici, kteří jsou často závislí na zamilovanosti. Tolik z nich si nese hluboce zakořeněnou víru, že někde tam venku je ta dokonalá polovička, se kterou se mohou cítit naprosto celiství a úplně doma. Všechny tyto vztahy obvykle začínají se zahlcující přitažlivostí, ale končí frustrací a zklamáním. Děložní dvojčata mohou být docela spoluzávislá, kdy nemohou být ani od sebe ani společně, což je přesný odraz dřívějšího vztahu dvojčat. Protože mají tendenci se hledat navzájem a cítí takové propojení duší, je pro děložní dvojčata docela obvyklé, že si vezmou jiné děložní dvojče, jehož podvědomá zkušenost byla tak podobná. Děložní dvojče stále tam venku někoho nebo něco hledá, což lze ale objevit pouze uvnitř sebe sama.

ROMANTICKÁ POSEDLOST

Sandra se identifikovala jako děložní dvojče, které ztratilo dvojče – chlapečka. V současnosti měla vztah s mužem, kterého pociťovala jako spřízněnou duši (duši dvojčete). Byla to ale jednostranná záležitost, ten muž nebyl ani dostupný, ani neměl moc zájem. Přesto se držela naděje, že se to vše jednoho dne změní. Dostala radu, že v této „spřízněné duši“ vidí odraz svého ztraceného bratra a že když si zpracuje ten zamotaný vztah mezi ní a dvojčetem, toto namáhavé poblouznění (zamilovanost) se výrazně sníží a bude ho vidět jasněji, takového, jaký ve skutečnosti je. O několik týdnů později se vrátila a bylo jasné, že se jí nepodařilo tuto radu vyslyšet, ale namísto toho si vybrala pouze to, co slyšet chtěla. To, co slyšela bylo, že tento muž je její znovuzrozené dvojče a kdyby se osvobodila od toho zamotání se, pak by mohli být spolu. Její zamilovanost se stala posedlostí a rychle klesala do hluboké iluze. V této fázi již trpěla dostatečně tak, aby mohla vidět pravdu, a tak byla připravená zpřetrhat vazby, které ji svazovali jak s toužebným milencem, tak i s děložním dvojčetem.

STRACH ZE ZÁVAZKU

Děložní dvojčata mají problém vytvořit hlubší závazky ve vztazích. Ve světle toho, co se odehrálo v děloze, se není čemu divit. Ten prvotní vztah v děloze se přerušil, a tak znovu opravdu milovat a být zraněn by otevřelo to staré zranění. Mnoho přeživších dvojčat bude chtít učinit závazek, ale zpanikaří předtím, než to potvrdí (formálně schválí). Příkladem jsou svatby, které jsou zrušeny na poslední chvíli bez jakéhokoliv důvodu kromě tohoto strachu. Děložní dvojčata často cítí, že dokonce i když ve své mysli učiní celoživotní závazek jako je manželství, zanechají si únikovou cestu v jejich srdcích. Intenzita následných zamilovaností je pak doslova smete, způsobí, že hodí opatrnost do větru, a dělají nerozumné volby, kterých později vážně litují. Osoba, která je s děložním dvojčetem v manželství, má často zásadní pocit, že tam je ještě někdo, dokonce i když tomu nic objektivně nenasvědčuje, žádný důkaz, který by tento pocit podpořil. To je však podvědomá realita, někdo tam je! Partner je vždy v konkurenci s druhým dvojčetem a tady není žádná soutěž, protože to ztracené dvojče vždy vyhraje. To vše bude probíhat, dokud nedojde k uvědomění si dynamiky nevědomí a pak teprve bude možné stvrdit ostatní závazky.

JAK JSEM TO MĚLA JÁ?

Tak pod to všechno se můžu podepsat. I představa, že bych chodila s někým jiným než „s mým dvojčetem“, a to jsem některé lidi v mém životě měla opravdu ráda a chtěla jsem s nimi chodit, ve mně vyvolávala pocit paniky a možná i zrady vůči dvojčeti. Takže když už jsem udělala krok k tomu, že s kamarádem budu chodit, vzápětí jsem z té intimity zpanikařila a celé to, včetně kamarádství, utnula. I pro ty kamarády to muselo být hodně těžké, celou dobu se mi věnovali, čekali třeba 2 roky, pak dostali naději partnerského vztahu a poté zpátečku. To se mi stalo dvakrát. A když to teď píšu, vděčně a s láskou na ně vzpomínám, protože jsem s nimi měla vztahy založené na respektu a partnerství na rozdíl od těch vztahů s těmi „pravými“- „spřízněnými dušemi“. V současnosti, když potkám někoho, kdo ve mně vyvolá tu obrovskou euforii znovushledání, dívám se na toho člověka, mám ho ráda a v duchu mu děkuji, že mi připomíná největší lásku mého života, moje dvojče, které navždy odešlo.

CO S TÍM?

Jak už je uvedeno výše, je třeba si uvědomit a pochopit vztah, který ke svému ztracenému dvojčeti máte, tzn. pochopit a zpracovat emoce s tím spojené.

Ostatně ta obrovská přitažlivost k nefunkčním partnerům dává logiku, protože oni/y nám jen zrcadlí naše hluboké zranění s dvojčetem spojené – podobné se přitahuje.

Je to jako byste v tom druhém chtěli zachránit sami sebe. Chcete tam pro něj být, protože sami jste potřebovali, aby tam pro Vás někdo byl, když Vás dvojče opustilo. Jenže takový partner bude mít také spoustu problémů sám se sebou a bude Vás vtahovat do jeho obranných strategií a her, z čehož pak vznikají dramata.

Dokud si vztah se svým dvojčetem nepoléčíte, neošetříte si zranění , která s tím souvisí, nemůžete navázat opravdový partnerský vztah, s někým, kdo nebude jen odleskem Vašeho vztahu s dvojčátkem – odleskem ráje, který jste společně v děloze prožívali.

Části textu jsou přeloženy a upraveny z knihy The Twinless Self: Understanding the loss of a wombtwin, identification of symptoms, healing and integration – a comprehensive guide, ancestral implecations (Fr. Jim Cogley, 2018).

Shrnutí symptomů přeživšího děložního dvojčete (syndrom mizejícího dvojčete)

Následující seznam příznaků Vám má umožnit přesně určit, zda nejste náhodou přeživší děložní dvojče. Je třeba zdůraznit, že nikdo se nebude ztotožňovat se všemi těmito příznaky a také to, že přeživších z vícečetných těhotenství se mohou týkat další otázky, jako je sebeúcta, zneužití, ztráta a trauma z dětství. Mnohé také tvoří součást každé lidské bytosti a odráží univerzální hledání ducha. Například, každý se občas cítí neúplný, smutný nebo osamělý, ale na rozdíl od přeživšího děložního dvojčete to není jeho znak identity, je to otázka míry. Hodnota takového seznamu tedy spočívá ve skutečnosti, že funguje jako zrcadlo umožňující někomu dosáhnout hlubokého sebepochopení toho, kdo je, proč se jeho život odvíjel tak, jak se odvíjel, a kde tajemství, které ho sužovalo celý jeho život, může mít své kořeny.

syndrom mizejícího dvojčete
Přeživší děložní dvojče (syndrom mizejícího dvojčete)

Syndrom mizejícího dvojčete a jeho psychické dopady na přeživší dvojče

  • Nikdy jsem neměl/a vztah s matkou nebo jsme si nebyli blízcí.
  • Mám iracionální pocity viny a potřebu sebepotrestání.
  • Jsem neschopný/á nebo lhostejný/á k oslavě narozenin.
  • Mám potřebu upozorňovat na něčí narozeniny.
  • Prožívám vleklé truchlení.
  • Přemýšlím z hlediska dvou.
  • Iracionálně se zamilovávám.
  • Mám iracionální pocit viny.
  • Mám nutkání stále něco hledat.
  • Stanovuji nerealistická očekávání, která vedou ke zklamání.
  • Magneticky mě přitahují nefunkční lidé.
  • Jsem senzitivní k negativním energiím.
  • Jsem kreativní (můžu být umělec), ale i přes obdiv a uznání se cítím nepochopený/á.
  • Jsem hlavním truchlícím na každém pohřbu.
  • Jako dítě jsem měl/a nadměrný strach být sám/a ve tmě.
  • Cítím se sám, dokonce i když jsem mezi přáteli.
  • Nechci se vidět na fotografiích.
  • Mám alespoň jeden pokoj, který je plný mého nepořádku.
  • Hromadím věci a odmítám pustit minulost.
  • Celý svůj život se cítím, že nejsem celistvý/á.
  • Vždy jsem chtěl/a mít bratra nebo sestru.
  • Mám blízko ke spiritualitě, ale přesto se necítím blízko k Bohu.
  • Necítím se viděný nebo slyšený.
  • Věřím, že by nebyl problém mě zničit.
  • Trpím depresí a mám myšlenky na sebevraždu.
  • „Nejsem blázen, ale nikdy jsem se necítil/a dobře.“
  • Mám hluboký pocit zranitelnosti.
  • Vždy se cítím tak nějak nedobře.
  • Mám historii ztrát se složitým zármutkem.
  • Zkouším dělat mnoho věcí najednou.
  • Cítím se jinak a odděleně.
  • Mám fascinaci botami.
  • Vždy předstírám.
  • Mám problémy dokončovat projekty.
  • Cítím se paranoidní ohledně hloupostí.
  • Cítím, že nejsem schopný/á se vyrovnat s blízkými vztahy.
  • Prožívám nadměrné utrpení.
  • Mám problémy s kontrolou a manipulací.
  • Cítím se ubohý/á a bezcenný/á.
  • Jako dítě jsem měla sklon k infekcím a alergiím.
  • Jsem apatický/á a snadno se nudím.
  • Zajímám se o dvojčata a twinningové projekty.
  • V minulosti jsem si dvojče nahradil/a někým jiným (členem rodiny, kamarádem).
  • Snadno spadnu do role oběti.
  • Mám často pocit, že mě sledují neviditelné oči.
  • Velice mě přitahuje pracovat v pomáhající profesi.
  • Mám silné napojení na zvířata. Je pro mě snazší se vztahovat ke zvířatům než k lidem.
  • Problémy s hněvem kolem matky.
  • Využívám svůj svět fantazie jako únik.
  • Udržuji při životě věci, které potřebují umřít.
  • V těhotenství jsem se cítila celistvě, pak jsem měla poporodní depresi.
  • Buď se chci izolovat nebo vždy potřebuji být ve společnosti někoho.
  • Někdy mám pocit, že nejsem schopný/á se vyrovnat se životem.
  • Dokonce i když jsem unavený/á, mám problémy usnout.
  • Nikdy se necítím usazený/á nebo spokojený/á.
  • Mám pocit, že nezapadám do rodiny.
  • Chovám se dětinsky a cítím se nezrale.
  • Jako dítě, jsem vždy chtěl být na místě, kde jsem mohl vidět na ostatní.
  • Oblíbená pozice na spaní je být stočený/á v něčím náručí.
  • Mám pocit, že nikdy nemůžu být dost dobrý/á.
  • Necítím se ve světě jako doma.
  • Mám pocit, že nikam nepatřím.
  • Přemýšlím, jestli jsem mohl/a být adoptován/a.
  • Mám strach ze závazků (ve vztahu).
  • Mám pocit „černé díry“.
  • Jsem hypersensitivní a snadno zranitelný/á.
  • Mám nestabilní sebeúctu.
  • Cítím bolest ostatních.
  • Přebírám na sebe břemeno ostatních.
  • Snažím se každému vyjít vstříc a nikdy neřeknu „ne“.
  • Mám nevhodné projevy hněvu.
  • Mám problémy ve vztazích.
syndrom mizejiciho dvojcete

Přeloženo a upraveno z knihy The Twinless Self: Understanding the loss of a wombtwin, identification of symptoms, healing and integration – a comprehensive guide, ancestral implecations (Fr. Jim Cogley, 2018).

Zranění jako příležitost

Jako terapeut jsem taky jen člověk a stále se mě některé věci dotýkají a vyvolávají ve mně bolest. Zvláště pak zranění z raných fází života, které určují naše životní přesvědčení. Je to běh na dlouhou trať, ale dá se na tom pracovat.

Jak k bolesti přistupuji?

Většinou nám bolest vyvolává nějaká reakce zvenčí. Prostě brnkne na nervy. 

Například, něco jsem udělala a moje kolegyně v práci to ignoruje a poděkuje mému kolegovy. Ve mně to vyvolá pocit, že jsem k ničemu.

Místo toho, abych se na ostatní naštvala a užírala se tím, beru to jako skvělou příležitost poznat svoje zranění.

Můžu si uvědomit:

  • Aha, tady to naráží na nějaké moje nevyřešené zranění.
  • Tady ještě potřebuji ošetřit.
  • Tady potřebuji lásku a uznání.
  • Proč mě ta reakce kolegů tak zraňuje?
  • Proč se tak cítím?
  • Kdy jsem se takto cítila poprvé?

Najdu si bezpečné prostředí a jdu do sebe, položím si tyto otázky a většinou mi to pomůže uvolnit emoce se zraněním spojené. Už jenom skutečnost, že se nad bolestí zamýšlím a věnuji jí pozornost, je léčivé. Popláču si a jsem tu pro sebe. A cítím, že ta bolest s mými kolegy a současnou situací to nemá nic společného.

A co pomáhá Vám? 

Syndrom mizejícího dvojčete: Hranice? Co to je?

Pokud jsem přeživší dvojče, většinou nevím, co to hranice jsou anebo je pro mě extrémně obtížné si je v partnerském vztahu vymezit. Většinou partnerovi vždy vyhovím, i když je to na úkor sebe. A když mi partner vymezí hranici, špatně to nesu.

Proč?

syndrom mizejícího dvojčete a hranice ve vztazích

Protože mezi Vámi a Vaším dvojčetem žádná hranice v děloze nebyla. Byli jste jeden celek. Přeživší dvojče si nese trauma z prenatálního období. Část jeho psychiky se tedy v tomto období zasekne. Je pro něj proto přirozené se napojovat na druhé dvojče, později v životě na druhé lidi. Touží po tomto napojení. Umí vnímat zcela a víc než na 100 %. Tato schopnost je vynikající například, když chcete někomu pomoci. Ale někdy Vás to může i vysilovat.

Proč je těžké si vymezit hranice?

Z dělohy máte zkušenost, že když se Vaše hranice vymezovala, a rozšiřoval se Váš prostor, Vaše dvojčátko zemřelo. Osobně to vnímám jako nespravedlivost, že moje dvojčátko muselo zemřít, ale příroda už to tak zařídila. Je možné se na to podívat i tak, že oba byste tam nepřežili. Vaše dvojce se obětovalo, aby Vy jste mohli žít. Abyste měli dostatek prostoru a výživy. A v důsledku toho:

  • protože jste mu zabrali prostor a Vaše dvojče zemřelo, můžete mít obrovsky zahlcující strach vymezit se vůči partnerovi a prožívat to intenzivně i v těle;
  • protože jste mu sebrali výživu, můžete být s dvojčetem loajální a hladovět a před lidmi se stydět si vzít jídlo.

Řešení?

Váš partner nebo kdokoliv jiný není Vaše dvojče a když mu řeknete, že se Vám něco nelíbí, že už je něčeho moc a že mu nevyhovíte, neopustí Vás, neublížíte mu a nezemře (pokud by se tak stalo, položte si otázku, zda chcete být s někým, kdo Vás nerespektuje nebo citově vydírá?).

A naopak, pokud si hranici nevymezíte a mlčíte, ubližujete sami sobě a to, že se Vaše dvojčátko obětovalo, abyste měli prostor a výživu a mohli žít, přišlo vniveč.

A protože nevíte, kde ta hranice je, TESTUJTE JI a DÁVEJTE SI JI I SAMI. Docílíte toho, že si vymezíte hranici dřív, než ji druzí vymezí Vám, to by Vás přece mohlo zranit. Např.: Je pro tebe v pořádku, když Ti o tom ještě něco řeknu? Nelíbí se mi, že…

Když Vy si budete vymezovat hranice, budete říkat i předem, co se Vám nelíbí, budete pro ostatní čitelní a přejdete z role oběti do role tvůrce. Budete si vztahy vytvářet a bude tak docházet k méně konfliktům.

Ze začátku u toho můžete mít pocit viny kvůli Vaší zkušenosti z dělohy. Ale dovolte si to! Všichni máme právo na svůj prostor. A uvědomte si, že Vaše dvojče zemřelo, aby Vy jste měli prostor, Vy jste mohli žít. A pokud Váš partner za to stojí, rád Vám vyjde vstříc a bude se snažit nalézt kompromis mezi jeho a Vašimi potřebami.

Přežila jsem svoje dvojče (syndrom mizejícího dvojčete)

Období, kdy jsme u maminky v bříšku a porod samotný nás velmi ovlivňují, protože se v tomto období vytvářejí neuronová spojení v našem mozku a naše nastavení k životu a ke světu.

Při jednom sezení, kde jsem byla sama klientkou, jsem zjistila, respektive ve vlastním těle jsem si prožila ztrátu svého dvojčete, o kterém jsem nevěděla. Říká se tomu syndrom mizejícího dvojčete (vanishing twin syndrom), kdy jsou počaty dva zárodky, a jeden přibližně mezi 3. a 4. měsícem těhotenství umírá. 

Některé zdroje uvádí, že syndrom mizejícího dvojčete má každý desátý člověk.

V dnešní době už většinou maminky tuto informaci díky ultrazvuku ví, ale v 80. letech, kdy jsem se narodila, se ještě na ultrazvuk nechodilo a maminky to nevěděli.

Co se s mizejícím dvojčetem stane?

Buď ho přeživší dvojče vstřebá – takže pak někde v těle může být cysta, nebo ho vstřebá placenta – tento pozůstatek plodu se jmenuje plodový papyrus.

Jak můžete zjistit, že jste měli mizející dvojče?

Jste-li přeživší dvojče, můžete prožívat nevysvětlitelné pocity jako:

  • přehnaný strach z opuštění a osamělosti,
  • v dětství jste chtěli mít dvojčátko, nebo dalšího sourozence,
  • jste bez příčiny smutní,
  • máte pocit, že jste špatní,
  • sabotujete vztahy,
  • hledáte ho – ve svých partnerech, ale vztahy Vám moc dlouho nevydrží, protože hledáte perfektní a bezpodmínečnou lásku.
  • Nakupujete pro dva.
  • Rozchody prožíváte jako úmrtí.
  • Přes tělo. I když Váš vlastní mozek to nechápe. Jde o to, že tělo si to pamatuje. Tak jako si například pamatuje, že když se spálíte. Tak příště už víte, že do ohně nemáte sahat. Nebo si představte citron a hned se Vám vybaví kyselá chuť. Tak s dvojčetem je to stejné, potkáte někoho, kdo Vám ho připomene, například tím, že máte pocit, že druhý člověk je Vaše spřízněná duše, a hned mohou přijít strachy z opuštění a intimity nebo později pocit, že Váš partner není dostatečně dobrý, že má chyby, ale Vy jste zvyklí na harmonii, kterou jste s dvojčátkem v děloze prožívali.

Nebo si zkuste pustit tyhle písničky , jestli ve Vás vyvolávají emoce:

– Sometimes When We Touch – Dan Hill

– Phil Collins – You’ll Be In My Heart

– Who wants to live forever – Queens

Více informací o syndromu mizejícího dvojčete

Z hlediska toho, jak probíhá a jak se v těhotenství projevuje, doporučuji: https://www.rehabilitace.info/zdravi-deti/syndrom-mizejiciho-dvojcete-co-je-to-jak-probiha-a-jak-se-projevuje/

Jak přežít návštěvu u zubaře?

Včera jsem byla u zubaře, a protože vím, jak to může být nepříjemné nejen z hlediska zubů, ale i psychiky, ráda bych s Vámi sdílela pár tipů, jak si můžete pomoci, když je pro Vás návštěva zubaře stresující, jako pro mě.

Znáte to? Celé tělo Vám ztuhne nebo se brání. Svaly se zatínají. Útěk, boj nebo zamrznutí? Přestanete dýchat a mysl Vám lítá všude možně. Racionalita nás nutí zůstat a nerespektovat své tělo. A když už sedíte v křesle, vrtačku v ústech půl hodiny, přijde rezignace, možná i odevzdání a v duchu prosíte, aby už to bylo za Vámi. A přitom objektivně to nemusí zas tak moc bolet, vždyť nám umrtví půlku čelisti. Nicméně tělu to může připomínat něco víc ohrožujícího, třeba něco z našeho porodu, kde reálně bojujeme o přežití, a proto reakce těla a mysli mohou být mnohem větší a neúměrné bolesti.

Co mi pomáhá aneb pár tipů, jak to přežít:

  • Základní rada, které platí pro všechny náročné situace: Dýchejte.

Kdykoliv se přistihnete, že nedýcháte, dýchejte. Můžete svou mysl soustředit na dech a to Vám pomůže zůstat v těle.

  • Zkuste si představit Vaši zdrojovou osobu.

Zdrojová osoba je Vaše kotva. Můžete si představit kohokoliv, někoho z rodiny, nebo jinou blízkou osobu, se kterou se cítíte v klidu a bezpečně. Můžete si také představit nějakou postavu z pohádky nebo filmu, která by ve Vás pocit klidu a stability vyvolala. Představte si, že stojí před Vámi a jen se Vám dívá klidně do očí. Soustřeďte se jen na ten klidný pohled. Můžete použít fantazii, ať Vám řekne, co potřebujete slyšet. Pro mě to je například jeden můj kamarád nebo létající pes Falco z Nekonečného příběhu. Ideální samozřejmě je, když Vás někdo doprovodí a poskytne Vám přesně to, co potřebujete naživo nebo si s sebou vezměte fotografii dané osoby.

  • Další rada zní: Hýbejte se.

V čase, kdy jste dostali injekci na umrtvení a čekáte na její účinky, můžete pomoci svému tělu, aby se cítilo dobře a aby Vaše mysl zůstala v těle co nejdéle. Stres se ukládá zejména v kloubech, proto je dobré, když hýbete rukami – prsty, kroužíte zápěstími (tam je spousta kloubních spojení, navíc dlaně jsou místa, kudy vstupuje energie z/do těla). Hýbejte i rameny, jemně hýbejte hlavou nebo se jakkoliv protahujte, případně můžete tlačit rukami proti stehnům, dát si kotník na stehno a protáhnou si hýžďové svaly a kyčelní klouby, můžete se také jemně kolébat, můžete dělat cokoliv Vám dělá dobře. Jde o to, že tělo se cítí v ohrožení, může prožívat boj o přežití, nechce cítit bolest, kterou už někdy dříve prožilo a tato situace mu to připomíná. Dovolte mu projevit svou sílu a energii a neukládat stres v těle. Pohybem pomůžete energii proudit.

Například koně přirozeně vyklusávají a tím odvádí přebytečnou energii z těla, která se aktivovala v důsledku ohrožení při útoku predátora.

více o koních a terapii vřele doporučuji knihu Lindy Kohanov Tao koně: cesta ženy k uzdravení a transformaci
  • Jste-li už ve fázi rezignace a odevzdaně sedíte v zubařském křesle, zkuste si představit, že jste v nebi a Vaši ošetřující jsou andělé. Nemusíte věřit na anděly, důležité je, jestli Vám to pomůže.
  • Až odejdete z ambulance, udělejte cokoliv, čím dostanete stres z těla. Skákejte, běhejte, tančete, protahujte se apod., i když se Vám po zákroku nechce. Uleví se Vám.
  • Moje poslední obecná rada zní: nedbejte na to, co si o Vás myslí ostatní. V tomto případě zejména lidé v čekárně. Zaprvé, nikoho z těch lidí už nejspíš nikdy nepotkáte. Zadruhé, dejte přednost tomu, jak se cítíte Vy a Vaše tělo, před tím, co si myslí cizí lidé. Je to Váš život. Výše uvedené protahování můžete provádět nenápadně a pomalu, abyste nevzbuzovali přílišnou pozornost.

Případně se sami zamyslete:

  • Jaký typ podpory potřebuji, když jdu k zubaři nebo k jinému lékaři, aby mě to neodrovnalo na celý zbytek dne? Co by mi pomohlo?
  • Kdo nebo co je moje zdrojová osoba/postava/bytost?
  • Dovolím si požádat o pomoc, když je pro mě návštěva lékaře náročná?

Budu ráda, když se mnou v komentářích posdílíte Vaše tipy, jak zvládáte zubaře, případně, jestli Vám moje rady pomohly.