Komunikace ve vztahu je skvělá věc. První věc, kterou jsem se sama na terapii učila, bylo právě uvědomění si vlastních pocitů a jejich komunikace. Když je sdělujeme, můžeme být pro druhého čitelní. Nicméně, existuje případ, kdy komunikace vůči partnerovi, vztah pouze zhoršuje.
Přehnaná snaha komunikovat každý prd může sklouznout k tomu, že se vztah točí pořád okolo řešení problému, který ale vlastně není tak jednoduché vyřešit hned, tzn. naše raná zranění a s tím související obranné strategie, naše schopnost vztahovat se k druhým lidem (vztahová vazba/citové pouto).
Teorie vztahové vazby
Teorii attachmentu, tj. vztahové vazby, vypozoroval na základě výzkumu s opicemi John Bowlby v 60. letech 20. stol. a tuto teorii dále rozvinula Mary Ainsworth, která zkoumala vliv oddělení dítěte od matky na jeho osobnostní vývoj a jejich interakci. Podle této teorie se vztahová vazba dělí na:
- bezpečnou (dostupná a bezpečná matka) a
- nejistou vazbu, která má ještě podkategorie podle strategického chování, tj.:
- vyhýbavá vazba, kde dítě zažívalo odmítavou, ohrožující pečující osobu;
- úzkostně ambivalentní vazba, kde dítě zažívalo nekonzistentní a nepředvídatelnou pečující osobu a
- dezorganizovaná, kde chyběl pocit bezpečí, u dětí, které byly zneužívány nebo traumatizovány.
Více k teorii vztahové vazby např. kniha Citové pouto od Amir Levine, Rachel Heller.
Od toho tedy, jakou máme zkušenost s pečující osobou v raném dětství, se odvíjí naše chování ve vztahu. Pokud je jeden partner úzkostná vztahová vazba a druhý je vyhýbavá vztahová vazba, navzájem se přitahují, ale taky se vzájemně triggrují – aktivují si traumata. To samozřejmě nezpochybňuje pocity, které u toho oba mají. Každý to dělá ze svého spravedlivého důvodu. Úzkostná vazba má strach z opuštění a potřebuje potvrzení a vyhýbavá vazba má strach z blízkosti, zahlcení a potřebuje svůj prostor.
Na jednoho to je moc a na druhého to je málo.
Úzkostná vazba trpí úzkostmi, že se partner s vyhýbavou vazbou vzdaluje. Pro vyhýbavou vazbu bude typické vyhledávání samoty a držení si odstupu, protože má z blízkosti strach, ať je důvod jakýkoliv. Vyhýbavá vazba se děsí – už třeba jen vyjádření emoce partnera může vnímat jako manipulaci na základě jeho předchozí životní zkušenosti. A pak ten vztah ztrácí radost a lehkost. Člověk je stále v procesu, je tím tématem aktivován a pohlcen, pak se ho sebemenší drobnosti dotknou.
Co může pomoci? Odstup a přesměrování pozornosti
Když jsem vkládala energii do řešení problému, nikam to nevedlo. Proto jsem se na řešení problému vykašlala. Právě vyjadřování a diskuse vztah jen zhoršovaly. Jestli opravdu ten vztah s tímhle člověkem chci, tak jdu do lehkosti a hravosti. Pokud jsem úzkostná vazba, řeknu si, ať se děje, co se děje, i když mě to spouští, i když jsem v prdeli, mám úzkosti, tak tu pozornost věnuji do hravosti, užívání si a do budování vztahu. Opravdu to mění dynamiku vztahu, ověřeno v praxi.
Co se děje u úzkostné vazby?
Partner s úzkostnou vazbou, který komunikuje své pocity, je objektem analýzy. To, že je objektem analýzy, tzn. přehnaně řeší to, jak se cítí, z něho dělá oběť. Má ve vztahu nižší postavení a pocit, že je s ním něco špatně. To ho degraduje a má pocit, že není v pohodě. Je někdy fajn, říct si, „Seru na analýzu. Jsem v pohodě. To dám.“ Někdy prostě jen řešíme a řešíme a nikam to stejně nevede. Když jsem byla v pozici objektu analýzy, partner na mě hodil – „Ty seš taková a maková…“, Naučila jsem se nenasedat na to (i když je třeba fajn, že mi konečně někdo věnuje pozornost, která se mi v životě nedostávala), už jen reaguju „Jsem v pohodě, ale chci/potřebuju tohle a tohle“. Z toho, že jsem objekt a jak se cítím, přesměrovávám pozornost na to, čeho chci dosáhnout. Pro mě je prioritní vztah.
I komunikace by měla mít hranice
Z toho plyne, že i komunikace by měla mít hranice, protože když není přijímaná, je použitá proti tobě a ničemu to ve vztahu nepomáhá. Stále ukazovat partnerovi s nejistou vazbou slabé stránky může být pro něj ohrožující. Může komunikaci tolerovat – tzn. je například schopen ji snést do 20 % toho, do jaké míry komunikuješ ty. To co, komunikuješ nad rámec toho, pro něj může být ohrožující. Ukazuješ té slabosti moc. Pak ho to může stahovat dolů, stále mu ukazuješ jeho zranění – červený hadr býkovi. Může ho to dráždit a pak může z jeho strany začít docházet k degradaci, ponižování vůči tobě.
Ale jsme přesně v situaci, ve které se máme něco naučit a posunout se.
V téhle situaci se třeba máš naučit to, že jsi v pohodě a neukazovat tolik svých slabostí, naučit se trochu strategii psychopata v tom, že nebudeš ukazovat emoce, budeš dělat, že jsi v pohodě. Neříkám, že to máš dělat pořád, ale nemusíš řešit každý prd. Stoupneš si do role vůdce, nikoli oběti.
Upozornění: Pokud v textu používám označení „psychopat“, tak je to ve smyslu charakterové osobnostní struktury, tj. strategie přežití, která vznikla v důsledku ponížení v dětství. Vycházím z Reichových charakterových osobnostních typů, které se používají v body-psychoterapii. Pro každou charakterovou strukturu je typické držení těla, které vzniká na základě bloků energie v různých segmentech těla. Tomu odpovídá typické zranění, typické strategie obrany a také vývojová fáze dítěte, ve které k zranění/traumatu došlo. Takže s tím souvisí stěžejní téma, které v životě řešíme. Nejedná se tedy o krajní případy, o kterých hovoří psychiatrie ve smyslu poruchy osobnosti.
Komunikovat emoce do míry, do které slouží Tobě a vztahu.
Abyste přežili nebo aby přežil váš vztah v případě, kdy komunikace ničemu nesvědčí, je třeba si osvojit schopnost nebudu ukazovat všechno. Měli bychom si uvědomit, že vztah by neměl být úplná symbióza. Symbióza je vývojová fáze od narození do jednoho roku života dítěte (fáze vývoje dle Freuda). Vztah tedy není plná symbióza se vším všudy, ale je to o tom, mít také svůj prostor. V něm mám všechny své emoce, ale budu partnerovi komunikovat jenom některé – do té míry, do jaké to bude pro náš vztah efektivní. Přestaň komunikovat emoce ve chvíli, kdy Tě partner začne ponižovat nebo sama se tím začneš degradovat a v tu chvíli – tam je ta hranice, tam bys to měla stopnout (poznáš podle nabíhající úzkosti). Někdy je dobré věci vykomunikovat, aby se vztah někam posunul, ale zase tím ten vztah nezatěžovat, pokud se neposouvá.
Takže jestli je to Tvůj případ, nezoufej, něco se tím učíš!
A pokud jste si právě uvědomili, že cítíte tu degradaci, tak to je skvělé, protože jste právě objevili svou hranici. Tady končí Váš bezpečný prostor. A třeba si řeknete, ale já nechci ve vztahu hrát hry. Můžete k tomu přistoupit tak, že až Vám příště přijde pocit “jsem smutná, protože na mě nemáš čas”. A napadne mě, měla bych to partnerovi komunikovat. Ano, měla.
ALE tohle už tady bylo, už jsem to s partnerem komunikovala desetkrát, tuto informaci víme oba dva. Zeptej se proto sama sebe:
Budu se opakovat nebo to někam povede?
Pokud si odpovím, že bych se jen opakovala. Mám to s partnerem odkomunikované a nepřináší to už nic dobrého nebo nového do vztahu. Tak se teď na to vykašlu, není to přínosné pro vztah, a uplatním svou energii jinde. A zároveň mám pro sebe soucit. Uvědomím si, že moje pocity nepatří partnerovi, ale do mojí historie, a podívám se na své vnitřní dítě, jak se má, co potřebuje, a jak já mu to můžu zajistit. Vezmu si prostor pro sebe, dám si sama sobě hranice, nekomunikuju s ním všechno a zaměřuji se na svůj pocit bezpečí a stability. Řeším, jak si můžu vychutnávat bytí v přítomnosti, anebo se zaměřím na budování vztahu v lehkosti a hravosti.
Když nebudu komunikovat své emoce, stane se ze mě bezcitný psychopat?
Všechny osobnostní charakterové struktury dle Wilhelma Reicha mají svá zranění, ale i z toho plynoucí strategie přežití, od kterých se můžeme vzájemně učit. Jde o to, že všichni máme od všech charakterových struktur trochu, ale podle našeho hlavního zranění, u nás převládá některá z osobnostních struktur. I psychopatická osobnostní struktura jako taková není špatná. Jde o to, jakým způsobem tuto energii používáme. Tato energie je o tom umět být pevný, odvážný, o schopnosti přežít, o schopnosti být vůdce, o schopnosti držet bezpečný prostor a hranice. Problém je, když je používaná nevědomě a ubližuje. Když je použita na obranu někoho slabšího nebo sebe sama, tak je to naprosto žádoucí a v pořádku.
Například: Když mám skvělou schopnost naciťovat se potřeby druhých lidí – to je moje hlavní strategie, tak třeba moje schopnost nastavit si hranice je nulová. Protože jsem zaseknutá ve ranější vývojové fázi – tam, kde se mi stalo trauma v době, kdy jsem neměla jiný způsob, jak přežít. Když nemám dostatek schopností na to, abych se ve vývoji naučila dávat hranice, tak použiju pro přežití právě analýzu, manipulaci, snahu zalíbit se, protože vymezení hranic je pro mě ohrožující z důvodu, že jako dítě nejsem dost silná na vymezení si hranic. Naopak váš partner je třeba ve vývoji jinde, a tak má skvělou schopnost hájení si svého prostoru. Abyste se stali jeho partnerem a nebyly potenciálním objektem jeho strategií přežití, které plynou z jeho nevyřešených traumat, potřebujete se naučit jeho strategii přežití, pokud chcete ve vztahu zůstat. Nebo si můžu najít jiného partnera. Otázkou ale je, zda nespadnu do té samé dynamiky, pokud si nepoléčím svá zranění nebo se nenaučím nové strategie přežití.
Takže v daném případě neefektivní komunikace se jenom učíte další způsob strategie přežití. To je seberozvoj, vývojově se posouváte o vyšší level. Když neukážu své slabosti, partner mě nebude ponižovat, ale taky ho nebudu provokovat, aby ho to spouštělo. Tím se změní dynamika vztahu.
Co z toho plyne? Hranice do vztahu patří!
Hranice do vztahu patří tak, jako bychom se je měli naučit vymezovat i v běžném životě vůči komukoliv. Jsou nástrojem pro zajištění našeho bezpečí. Naše touha po absolutní symbióze nám jen ukazuje, že jsme tuto ranou vývojovou fázi (orální) neprošli tak, jak jsme měli.
Když začnu mít úzkost, není to právě z důvodu, že mě někdo analyzuje nebo mi překračuje hranice?
A když mi někdo ubližuje (začnu uvnitř sebe slyšet oběť – úzkost, takové kvičení), vymezím se vůči takovému chování nebo přestanu na druhého tlačit a tím přestanu tu situaci vytvářet?
Pojďme se na věci dívat pozitivně, pak v těch vztazích nemusíme být jako oběti.
Co mi tahle situace může dát?
Co se z ní můžu naučit?
Co můžu objevit?
A hlavně co si můžu v životě užít a vychutnat? 😊