Rubrika: Ze života

Věřím, že všechny naše pocity jsou normální. Normální ve smyslu, že odpovídají tomu, jakým traumatem jsme si v životě prošli. Problematické na tom však může být, že si takové trauma nepamatujeme, pokud se jedná o trauma z raného dětství, z porodu nebo z dělohy (např. nechtěné těhotenství, potrat předchozího sourozence, pokus o potrat, ztráta dvojčete v děloze, vyvolávaný porod, další zásahy u porodu, trauma matky v tomto období).

Těmto zraněním, tak jako každým jiným, odpovídají obranné mechanismy/strategie přežití – způsoby, které jsme si na základě prvotního traumatu – prvotní zkušenosti osvojili a jakými se vypořádáváme s tím, když se opět ocitneme v situaci, která nám prvotní zranění připomínají. Obranné mechanismy, které používáme, abychom už nikdy nebyli vystaveni bolesti z nám známého zranění. Z velké části práce na sobě spočívá právě v uvědomění si těchto obranných mechanismů, které v běžném životě používáme, a hledání nových způsobů, jakými můžeme situace řešit. Zejména těch, které nám již neslouží. Těch, které nám brání žít a navazovat vztahy.

Druh zranění a tomu odpovídající pocity a strategie přežití

Podle vývojové fáze jedince, ve které se trauma stalo, lze rozlišovat několik typů zranění. Dnes zmíním odmítnutí, opuštění a ponížení. Nutno dodat, že všichni máme zkušenost se všemi těmito traumaty, nicméně některé obranné mechanismy u nás převažují.

Odmítnutí

Pocit, že nejsem vítaný, že obtěžuji, že jsem břemeno. Strach z nových míst a z lidí. Snaha se všem zavděčit. „Hraji divadlo“ pro ostatní, ale nikdo mě ve skutečnosti nezná.

Opuštění

Pocit, že nejsem dost dobrý, že nevyhovuji. Přehnaný strach z toho, že mě blízká osoba opustí. Dělám všechno proto, aby mě neopustila. To se projevuje zejména tím, že mám problémy se vymezit, přebírám na sebe vinu, ponižuji se, mám pocity neschopnosti.

Ponížení

Naopak člověk, který byl jako dítě ponižován, se zařekne, že už se nikomu neodevzdá. Abych už nikdy nebyl ponížen, povýším se nad ostatní. Hlavně mít situaci pod kontrolou, aby někdo nade mnou nezneužil svou moc.

A proč nás druzí soudí za to, jací jsme?

Člověk, který u sebe nepřijal svá zranění, není je schopen přijmout ani u druhého.

Člověk, který má zranění v jiné fázi vývoje, než mám já, bude mít úplně jiné vnímání světa, a nebude chápat to, co prožívám.

A jsou tedy moje pocity normální?

Ano, věřím, že všechny naše pocity a obranné mechanismy jsou normální vzhledem ke své příčině – prvotnímu traumatu. Nicméně, problémem je, že v současném životě nás naše strategie přežití chrání, i přesto, že nám již nebezpečí z odmítnutí, opuštění nebo ponížení nehrozí a naše reakce jsou vzhledem k nezpracovanému traumatu přehnané a nepochopitelné pro naše okolí a tak vytvářejí problémy v našich vztazích, zejména s našimi nejbližšími.

Jako terapeut jsem taky jen člověk a stále se mě některé věci dotýkají a vyvolávají ve mně bolest. Zvláště pak zranění z raných fází života, které určují naše životní přesvědčení. Je to běh na dlouhou trať, ale dá se na tom pracovat.

Jak k bolesti přistupuji?

Většinou nám bolest vyvolává nějaká reakce zvenčí. Prostě brnkne na nervy. 

Například, něco jsem udělala a moje kolegyně v práci to ignoruje a poděkuje mému kolegovy. Ve mně to vyvolá pocit, že jsem k ničemu.

Místo toho, abych se na ostatní naštvala a užírala se tím, beru to jako skvělou příležitost poznat svoje zranění.

Můžu si uvědomit:

• Aha, tady to naráží na nějaké moje nevyřešené zranění.
• Tady ještě potřebuji ošetřit.
• Tady potřebuji lásku a uznání.
• Proč mě ta reakce kolegů tak zraňuje?
• Proč se tak cítím?
• Kdy jsem se takto cítila poprvé?

Najdu si bezpečné prostředí a jdu do sebe, položím si tyto otázky a většinou mi to pomůže uvolnit emoce se zraněním spojené. Už jenom skutečnost, že se nad bolestí zamýšlím a věnuji jí pozornost, je léčivé. Popláču si a jsem tu pro sebe. A cítím, že ta bolest s mými kolegy a současnou situací to nemá nic společného.

A co pomáhá Vám? 

Včera jsem byla u zubaře, a protože vím, jak to může být nepříjemné nejen z hlediska zubů, ale i psychiky, ráda bych s Vámi sdílela pár tipů, jak si můžete pomoci, když je pro Vás návštěva zubaře stresující, jako pro mě.

Znáte to? Celé tělo Vám ztuhne nebo se brání. Svaly se zatínají. Útěk, boj nebo zamrznutí? Přestanete dýchat a mysl Vám lítá všude možně. Racionalita nás nutí zůstat a nerespektovat své tělo. A když už sedíte v křesle, vrtačku v ústech půl hodiny, přijde rezignace, možná i odevzdání a v duchu prosíte, aby už to bylo za Vámi. A přitom objektivně to nemusí zas tak moc bolet, vždyť nám umrtví půlku čelisti. Nicméně tělu to může připomínat něco víc ohrožujícího, třeba něco z našeho porodu, kde reálně bojujeme o přežití, a proto reakce těla a mysli mohou být mnohem větší a neúměrné bolesti.

Co mi pomáhá aneb pár tipů, jak to přežít:

• Základní rada, které platí pro všechny náročné situace: Dýchejte.

Kdykoliv se přistihnete, že nedýcháte, dýchejte. Můžete svou mysl soustředit na dech a to Vám pomůže zůstat v těle.

• Zkuste si představit Vaši zdrojovou osobu.

Zdrojová osoba je Vaše kotva. Můžete si představit kohokoliv, někoho z rodiny, nebo jinou blízkou osobu, se kterou se cítíte v klidu a bezpečně. Můžete si také představit nějakou postavu z pohádky nebo filmu, která by ve Vás pocit klidu a stability vyvolala. Představte si, že stojí před Vámi a jen se Vám dívá klidně do očí. Soustřeďte se jen na ten klidný pohled. Můžete použít fantazii, ať Vám řekne, co potřebujete slyšet. Pro mě to je například jeden můj kamarád nebo létající pes Falco z Nekonečného příběhu. Ideální samozřejmě je, když Vás někdo doprovodí a poskytne Vám přesně to, co potřebujete naživo nebo si s sebou vezměte fotografii dané osoby.

• Další rada zní: Hýbejte se.

V čase, kdy jste dostali injekci na umrtvení a čekáte na její účinky, můžete pomoci svému tělu, aby se cítilo dobře a aby Vaše mysl zůstala v těle co nejdéle. Stres se ukládá zejména v kloubech, proto je dobré, když hýbete rukami – prsty, kroužíte zápěstími (tam je spousta kloubních spojení, navíc dlaně jsou místa, kudy vstupuje energie z/do těla). Hýbejte i rameny, jemně hýbejte hlavou nebo se jakkoliv protahujte, případně můžete tlačit rukami proti stehnům, dát si kotník na stehno a protáhnou si hýžďové svaly a kyčelní klouby, můžete se také jemně kolébat, můžete dělat cokoliv Vám dělá dobře. Jde o to, že tělo se cítí v ohrožení, může prožívat boj o přežití, nechce cítit bolest, kterou už někdy dříve prožilo a tato situace mu to připomíná. Dovolte mu projevit svou sílu a energii a neukládat stres v těle. Pohybem pomůžete energii proudit.

Například koně přirozeně vyklusávají a tím odvádí přebytečnou energii z těla, která se aktivovala v důsledku ohrožení při útoku predátora.

více o koních a terapii vřele doporučuji knihu Lindy Kohanov Tao koně: cesta ženy k uzdravení a transformaci

• Jste-li už ve fázi rezignace a odevzdaně sedíte v zubařském křesle, zkuste si představit, že jste v nebi a Vaši ošetřující jsou andělé. Nemusíte věřit na anděly, důležité je, jestli Vám to pomůže.

• Až odejdete z ambulance, udělejte cokoliv, čím dostanete stres z těla. Skákejte, běhejte, tančete, protahujte se apod., i když se Vám po zákroku nechce. Uleví se Vám.

• Moje poslední obecná rada zní: nedbejte na to, co si o Vás myslí ostatní. V tomto případě zejména lidé v čekárně. Zaprvé, nikoho z těch lidí už nejspíš nikdy nepotkáte. Zadruhé, dejte přednost tomu, jak se cítíte Vy a Vaše tělo, před tím, co si myslí cizí lidé. Je to Váš život. Výše uvedené protahování můžete provádět nenápadně a pomalu, abyste nevzbuzovali přílišnou pozornost.

Případně se sami zamyslete:

• Jaký typ podpory potřebuji, když jdu k zubaři nebo k jinému lékaři, aby mě to neodrovnalo na celý zbytek dne? Co by mi pomohlo?
• Kdo nebo co je moje zdrojová osoba/postava/bytost?
• Dovolím si požádat o pomoc, když je pro mě návštěva lékaře náročná?

Budu ráda, když se mnou v komentářích posdílíte Vaše tipy, jak zvládáte zubaře, případně, jestli Vám moje rady pomohly.