Jako terapeut jsem taky jen člověk a stále se mě některé věci dotýkají a vyvolávají ve mně bolest. Zvláště pak zranění z raných fází života, které určují naše životní přesvědčení. Je to běh na dlouhou trať, ale dá se na tom pracovat.
Jak k bolesti přistupuji?
Většinou nám bolest vyvolává nějaká reakce zvenčí. Prostě brnkne na nervy.
Například, něco jsem udělala a moje kolegyně v práci to ignoruje a poděkuje mému kolegovy. Ve mně to vyvolá pocit, že jsem k ničemu.
Místo toho, abych se na ostatní naštvala a užírala se tím, beru to jako skvělou příležitost poznat svoje zranění.
Můžu si uvědomit:
- Aha, tady to naráží na nějaké moje nevyřešené zranění.
- Tady ještě potřebuji ošetřit.
- Tady potřebuji lásku a uznání.
- Proč mě ta reakce kolegů tak zraňuje?
- Proč se tak cítím?
- Kdy jsem se takto cítila poprvé?
Najdu si bezpečné prostředí a jdu do sebe, položím si tyto otázky a většinou mi to pomůže uvolnit emoce se zraněním spojené. Už jenom skutečnost, že se nad bolestí zamýšlím a věnuji jí pozornost, je léčivé. Popláču si a jsem tu pro sebe. A cítím, že ta bolest s mými kolegy a současnou situací to nemá nic společného.
A co pomáhá Vám?
